Tak jsem zase o rok starší. Zážitek roku? Vylezla jsem na Fuji!

Rozloučení s poslaneckou sněmovnou. Rozloučení s Divadlem F. X. Šaldy a nové zaměstnání v Národním divadle. Obě děti mi vylétly z hnízda, syn studuje v Jihlavě, dcera v Brně. Náš byt v Liberci osiřel a funguje teď spíše jako víkendová chalupa. Zkrátka z mého bývalého života nezůstal kámen na kameni.

Ve víru těch velkých změn si ale v minulém roce připínám pomyslnou medaili za zdánlivou drobnost: vylezla jsem na Fuji! No vážně.

V červenci jsem se vydala se synem Tomášem do Japonska. Projeli jsme spolu spoustu krásných míst, navštívili kláštery, hrady i EXPO, obdivovali moderní architekturu, svezli jsme se shinkanzenem. Ale vrcholem (doslova) naší batůžkářské cesty byla posvátná hora Fuji.

Ubytovali jsme se v nejbližší vesnici a večer ještě jeli na kole do místního hobby marketu, abychom si nakoupili povinnou výbavu – rukavice, čelovku, přibalili jsme také energetické tyčinky – to vše, jak jsme se dozvěděli v chatě, kde jsme se ubytovali, byla povinná výbava, bez které vás prozíraví Japonci na výstup nepustí.

Brzy ráno nás první autobus vyvezl na stanoviště 5 v nadmořské výšce 2 300 metrů nad mořem. Kontrola před výstupem byla napínavá – naše „pevná“ obuv prošla jen tak tak a ještě jsme si museli v místním stánku přikoupit nepromokavé kalhoty (bundy a pláštěnky nestačily). Dámy na kontrolním stanovišti několikrát zopakovaly, abychom nepřeceňovali své síly a kdybychom nemohli, vrátili se. Dívali se přitom na mě a na mého syna spiklenecky pomrkávaly. Slíbili jsme, že budeme opatrní a vpuštěni na trasu.

Po cestě vzhůru se několikrát změnilo počasí, opakovaně jsme zmokli, zároveň jsme si spálili obličej a chvílemi byl vítr tak silný, že jsem měla co dělat udržet se na nohou. Místy jsem lezla po čtyřech (čím výš tím víc), ale za čtyři hodiny jsme byli na vrcholu 3 776 m n.m. vysoké Fuji. Neuvěřitelný zážitek, pohled do kráteru a výhled po okolí nikdy nezapomenu! Byla jsem na sebe patřičně pyšná a byla jsem neskutečně šťastná!

To jsem ale ještě netušila, že hlavní drama teprve přijde. Po cestě dolů jsme totiž zabloudili. Křížily se tam dvě červené trasy a my jsme, aniž bychom si toho všimli, nabrali špatný směr. Tedy byl to směr dolů, to ano, ale nevedl na stanoviště, ze kterého jsme vyšli. Po pár hodinách jsme začali tušit, že něco není v pořádku. Začalo se stmívat, nikde nikdo – no ještě že máme ty čelovky, pomyslela jsem si. Pak jsme naštěstí potkali další skupinku tří lidí – a světe div se, měli stejný problém. Stanovišť pět totiž bylo více – spojovalo je to, že jsou ve výšce 2 300 m n.m., ale byly na jiné straně hory. V deset večer, za tmy a zmoklí jsme tedy dorazili na to nesprávné stanoviště, odkud už žádný autobus nejel. Takových bloudilů se nás tam nakonec sešlo asi osm (problém asi tedy bude v tom značení) a čekali jsme, až nás postupně jediný taxikář široko daleko rozveze. Každý bydlel jinde, my jsme byli až třetí várka a do naší vesnice jsme se dostali až po půlnoci. Jenže jsme měli u autobusového nádraží zaparkovaná kola, takže nás čekala ještě noční projížďka do kopce. Teda já už jsem kolo jen tlačila.

Tak jako tak je to ale happy end! Dali jsme to! Myslím ale, že tenhle sportovní výkon do dalších narozenin nepřekonám a vlastně už asi nikdy.

Děkuji svému synovi Tomášovi, že mi byl ve vypjatých chvílích oporou!

Jarmila Levko